LILEK (Solanum melongena)
Lilek a jeho temně fialová barva s ušlechtile kulovitým, případně fazolovitým tvarem a lesklou slupkou zůstává pro mnohé z nás zeleninou téměř neznámou. Možná vás tedy překvapí, že Pražané plody baklažánů, jak se mu tehdy říkalo, mohli na tržišti kupovat již kolem roku 1880.
Prapůvod baklažánu neboli lilku vejcoplodého (Solanum melongena) se pravděpodobně nachází ve starověké Indii. Brzy se rozšířil do Afriky a poté, někdy mezi 13. a 15. stoletím do Evropy, kde se pěstoval nejprve v Itálii a ve Španělsku. Odtud jeho cesta vedla na Balkán a do Francie. Poté se dostal na sever - na Slovensko do okolí dnešní Nitry. Dnes je na 7. místě ve světové produkci zeleniny. 
Vzhledem k tomu, že se jedná o rostlinu velmi teplomilnou, v našich zeměpisných šířkách ji lze pěstovat v pařeništi nebo ve skleníku.
Tato plodina obsahuje dostatečné množství provitamínu A, stopové prvky (molybden, mangan a bor). Přítomnost manganu vysvětluje orientální pověsti o sexuální stimulaci lilku. Lékaři se rovněž domnívají, že konzumaci baklažánů může mít příznivý vliv na snižování hladiny cholesterolu v krvi. Podle nejnovějších amerických výzkumů obsahuje lilek také značné množství rostlinných antioxidantů (především kyseliny chlorogenové), které mohou být účinnou ochranou před stresem a infekcemi. Dokonce ho prý oceníte při ledvinových a močových potížích.

Lilek je velmi oblíbený hlavně v Indii, kde ho najdete téměř na každém jídelním lístku. Je to pokrm, který se mezi Indem a Gangou konzumuje v podstatě každodenně. Dále se těší velké oblibě v Číně, Japonsku, Indonésii, Turecku, na Balkáně a v jižních oblastech Ruska, kde si z lilků připravují dokonce i kaviár. Ve Francii je lilek neodmyslitelnou ingrediencí jižní krajové speciality "Ratatouille".
Jeho příjemně, kořenitě nasládlá chuť je vyhledávána zvláště labužníky. V kuchyni nachází široké použití. Z čerstvých plodů se dají připravovat aromatické saláty a například takové dušené baklažány s česnekem a další zeleninou vytváří velmi zajímavé chuťové kombinace. Lilek lze upravovat také smažením, výborný je zapékaný např. s mozzarelou, rajčaty, plněný mletým masem apod.


ROMANESCO (Brassica oleracea)
Původ Romanesca nalezneme v Itálii, při pobřeží Jadranu. Jedná se o druh košťálové zeleniny, která pro svůj růst vyžaduje dostatek vody a slunce. Tvarem i chutí se podobá brokolici i květáku. Sazenice se vysazují na konci května a ručně sklízí v listopadu. Romanesco potřebuje pro správnou vyzrálost hlaviček vysoké denní a nižší noční teploty.
Ve Francii se pěstuje od roku 1990 a to převážně v Bretani. Někdy se mu zde říká "věžatý květák" a to díky svému zvláštnímu tvaru, který představuje růžice uspořádané do pyramidy. Má však pevnější konzistenci než klasický květák, proto je vhodné i do nákypů a na zapékání. Je zdrojem vitaminu B9 (kyseliny listové) a vitaminu C. V jedné porci romanesca (100 g) je obsažena téměř celá denní dávka vitaminu C pro dospělou osobu a 30% vitaminu B9. Pro svůj dekorativní vzhled a svěží zelenožlutou barvu je romanesco vhodné zvláště jako příloha, výborně chutná v zeleninových salátech a s brokolicí, květákem či mrkví vytváří zajímavou barevnou i chuťovou kombinaci. Má pevnější konzistenci než klasický květák, proto je vhodné i do nákypů a na zapékání.


CUKETA - hodnotný zdroj vody a vlákniny
Cuketa se řadí k druhu tykev obecná (Cucurbita pepo) a pochází z Mexica a Střední Ameriky. Je to velmi teplomilná rostlina. Pro pěstování jsou nejvhodnější těžší a hlinitá půda, vyhnojená hnojem a zlehčená slámou. Cukety se vysévají přímo do země po 15. květnu nebo ji lze předpěstovat sadbu za oknem. 
Cuketa má velmi nízkou energetickou hodnotu, obsahuje až 91% vody, 0,8% bílkovin, 2,5% sacharidů a 0,5% vlákniny. Cuketa je také bohatá na vitamin C (ve 100 g je ho 16 mg), vitaminy B1, B21, B3 a B6, vysoký je i obsah karotenu, draslíku a naopak velmi málo sodíku. Rovněž v nich nechybí dostatek fosforu, vápníku a hořčíku, obsahují také železo, měď, fluor a zinek. 
Cuketa nachází bohaté uplatnění v dietní kuchyni. Působí dobře na trávící ústrojí a odvodňuje organismus. Doporučuje se při obezitě, onemocnění srdce, ledvin, při zácpě, žlučníkových chorobách, močových kamenech, ateroskleróze a revmatismu.
Nejjemnější a chuťově nejlepší je cuketa ve velikosti 7 - 10 cm. Nejvíce je ceněna ta, která má ještě neopadlý velký žlutý květ. Ten je jakýmsi znakem čerstvosti a dá se plnit různými nádivkami. Zralost plodu poznáme podle dužiny, která má být bělavá, nažloutlá, až světle zelená. 

ARTYČOKY (Cynara scolymus)
Původ a historie
Tato zelenina s lahodnou chutí, ale i dieteticko-léčivými účinky má svůj původ v severní Africe. Původně to byl vlastně divoký artyčok kardový, který měl malé srdíčko a ostnaté listy. Postupně ho zahradníci začali šlechtit až do současné podoby. Lze tedy říci, že současný artyčok byl vyšlechtěn právě z divokého artyčoku kardového, jehož léčivé účinky jsou však v poměru k dnešnímu artyčoku zeleninovému nesrovnatelně slabší. Artyčok kardový byl velmi ceněnou zeleninou ve starověkém Římě, pěstoval se ale také v Tunisku v oblasti bývalého Kartága a zvláště pak v jihozápadní Evropě, blízko španělské Cordóby.
Původ artyčoku zeleninového už není tak jistý. Byl však rovněž oblíbenou pochoutkou Řeků a Římanů. Masitá lůžka květních úborů prý pojídána už ve starověkém Egyptě. Oficiálně je jeho původ uváděn od 15. století. Byl prý vypěstován v roce 1466 ve Florencii. 
Artyčoková srdíčka prý byla častou lahůdkou Marie Medicejské, která rozšířila jeho pěstování ve Francii. Nejdůležitější francouzskou pěstitelskou oblastí artyčoků je Bretaň. Hlavní z pěstovaných odrůd je pozdní odrůda Camus de Bretagne, která má velké šťavnaté lůžko. Představuje 70% francouzské produkce. Druhou z nejvíce pěstovaných odrůd je ranná a podlouhlá odrůda Violet de Provence.

Pěstování a sklizeň
Artyčok je trvalá bylina, která se pěstuje 3-4 roky na stejném místě, s přímou, až 180 cm vysokou lodyhou. Jednotlivá květenství se tvoří na vrcholu lodyh. Květy jsou purpurově modré, fialové nebo bílé. Artyčok váží v průměru 180 až 220 gramů.
První rok není sklizeň téměř žádná, protože rostlinka je příliš slabá. Plody se tedy sklízí až druhým rokem v srpnu a v září. Artyčok zeleninový je zralý, když se uzavřené květní úbory neprodlužují, ale tloustnou a poupata ještě nekvetou. Jakmile artyčok vykvete, lze jej použít už pouze k usušení jako dekoraci.
Je náročný na slunce a teplo. Vyžaduje chráněné stanoviště, aby měly dostatečný přísun slunečního záření v létě a aby přežily zimu. Daří se mu v důkladně zkypřené, kompostem vyhnojené půdě. 

Kuchyňské využití
Používaná část je květenství, a to masité úbory listenů a květní lůžko. V kuchyňském použití zdobí tato lahůdková zelenina nejčastěji sváteční tabuli, případně se podává jako předkrm. Povaří se ve slané vodě a jednotlivé lístky se pak odlupují a namáčejí v pikantních studených omáčkách. Abychom zabránili zčernání, přidáme do vody několik kapek citronu nebo octa. Nejchutnější je střed - srdíčko.

Léčba artyčokem
Kromě toho je artyčok ceněn jako léčivá rostlina. Tvrdí se o něm dokonce, že má schopnost uzdravovat. Podle vědeckých studií by měla mít látka cynarin obsažená v listech artyčoků schopnost snižovat hladinu cholesterolu, zlepšovat práci jater a příznivě působit při onemocnění žlučovými kameny. V minulosti se uplatňoval jako lék proti chorobám jater. V novějších výzkumech se objevil jeho vliv na vylučování žluče a vyprazdňování žlučníku. Farmaceuticky se využívají listy sbírané v červenci a srpnu v době kvetení, léčivé účinky má i kořen.
Artyčoky podle nejnovějších výzkumů celkově omlazují náš organismus. Dokáží odvodnit a očistit organismus, proto někdy bývají součástí redukčních diet.
Regulují hladinu cukru v krvi a pro své detoxikační účinky pomáhají při dně, kornatění tepen nebo revmatismu. Některé léky z výtažků artyčokových listů dokáží zmírnit příznaky některých onemocnění ledvin.

Vitaminy a minerální látky
Za účinné obsahové látky se považují hořčiny, enzymy a třísloviny. Obsahují také značné množství vitaminů, zvláště vitaminy skupiny B (B9 kyselina listová - až 30% doporučené denní dávky, B1, B3 atd.), vitamin C (8 mg/100g, tj. cca 10% DDD) a menší množství vitaminu E a provitaminu A. Dále obsahuje flavonoidy, inulin a organické kyseliny. 
Artyčok je rovněž bohatým zdrojem uhlohydrátů: obsahuje 7,6 g na 100 g, 2% vlákniny (cca 30% denní doporučené dávky - podporuje činnost střev). Tuky naopak neobsahuje téměř vůbec (0,1%).
Minerální látky jsou zastoupeny ve vyšší míře (až 1,3%) - největší je obsah draslíku (385 mg) (močopudný vliv) a fosforu (95 mg). Nezanedbatelný je také podíl kalcia, hořčíku a zvláště pak železa (až 1,3 mg na 100g, přičemž denní potřeba je 10 mg pro muže a 16-18 mg pro ženu). Dalšími významně zastoupenými prvky jsou měď, mangan, bór a jód.


Brokolice (Brassica oleracea italica)
Původ
Brokolice vznikla z divoce rostoucích druhů v oblasti Středozemního moře. Vzhledem a vzrůstem připomíná přechodnou formu mezi květákem a ostatními košťálovinami. Jejím domovem je pravděpodobně Apeninský poloostrov. Pěstovala se prý již ve středověku a do současné podoby ji vyšlechtili Italové. Do Francie se dostala na začátku 16.století.
v zavazadlech Kateřiny Medicejské pod názvem "italský chřest". Největší rozšíření zaznamenala až ve století dvacátém, kdy ve 30-tých letech, v období silné italské imigrace, pronikla až na americký kontinent.
Název je latinského původu. Italské Brocco, ve významu stonek či větvička, se v průběhu etymologického vývoje mění na "broccolo", v množném čísle broccoli.

Pěstování
Ve Francii se brokolice pěstuje v Bretani, v Pikardii a jihozápadních regionech. Předpěstovaná zelenina se vysazuje na pole od půlky června do půlky července. Sklízí se ručně od srpna do listopadu. Každá hlávka je odříznuta, košťál a okolní listy zůstávají na poli.
Brokolice vyžaduje obdobné pěstitelské postupy jako květák, je však méně náročná, proto není problém ji pěstovat i v našich zahradách.

Brokolice jako prevence
Brokolice je považována za jednu z nejzdravějších zelenin. K jejím dobrým vlastnostem patří, že není náchylná k přijímání dusičnanů z půdy. Má vysoký obsah antioxidačního betakaroténu, který napomáhá snižovat množství volných radikálů v organismu. Tím snižuje riziko cévních onemocnění, mrtvice, šedého zákalu a dokonce rakoviny.
Vědecké poznatky prokázaly, že pravidelná konzumace brokolice chrání náš organismus před vznikem plicních nádorů u kuřáků, před rakovinou tlustého střeva a děložního čípku. Kromě toho pomáhá organismu snášet ionizující záření. 
Obsahuje hodně železa a kyseliny listové (vitaminu B9 neboli folacin). Ta je velmi důležitá zejména v těhotenství a v období před početím. Její dostatek redukuje riziko vzniku zdravotní vady v období prenatálního vývoje - rozštěpu páteře plodu. 100 g brokolice dodá našemu tělu až polovinu doporučené denní dávky. Železo a kyselina listová hrají také značnou roli při prevenci a léčbě anemie (chudokrevnost). Brokolice účinkuje proti překyselení organismu, pomáhá při léčbě osteoporózy, doporučuje se při onemocněních jater, žlučníku, žaludku a ledvin. Dále obsahuje sulforafan, látku, která zabíjí bakterie vyvolávající rakovinu žaludku. 
Studie z Centra pro výzkum rakoviny v americkém Seattlu ukázala, že třikrát denně podávaná zelenina snižuje u mužů riziko rakoviny prostaty téměř o polovinu. Zelenina jako brokolice nebo také kapusta či zelí snižují prý riziko ještě více. Studie se zúčastnilo 1230 mužů ve věku od 40 do 64 let. Polovina vybraných měla rakovinu prostaty, druhá polovina byla vybrána náhodně. Výsledky ukázaly, že muži, kteří jedli třikrát nebo i vícekrát denně zeleninu, zaznamenali o 48% nižší riziko rakoviny než muži, kteří ji jedli méně než jedenkrát denně. Preventivní vliv proti rakovině je podle názoru vědců způsoben přítomností chemických látek, které rostliny vylučují. Tyto fytochemikálie v těle člověka vyvolají produkci enzymů určených k likvidaci

Vitaminy a minerály
Je velmi bohatá na vitaminy a minerály. Z vitaminů je nejvíce zastoupen vitamin C. Jeho obsah je 110 mg na 100 g čerstvé brokolice, po povaření zůstává ještě celých 60 mg. Dále jsou zastoupeny vitaminy skupiny B (zvláště B9 neboli kyselina listová je zastoupena v průměru 0,11 mg), provitamin A a vitamin E a K.
Celkový obsah minerálů je 1100 mg na 100 g brokolice. Převládá draslík, dále vápník, železo, síra, zinek, fosfor, magnézium, měď, nikl, fluor, kobalt, stopy jódu a selenu.

- nahoru na stránku -